Herečka a zpěvačka Jana Paulová má herectví jako koníčka a vedle něj si jen tak pro radost zpívá. Před lety ji oslovila východní filozofie a změnila jí pohled na svět. Nejlíp se cítí jen tak - nenamalovaná a nenačesaná. Občas jí sice přepadne touha být za dámu, ale když při první příležitosti sklouzne po slupce od banánu, nebo kolem ní prosviští auto a ohodí ji špinavou vodou z louže, rychle jí zase opouští. Zkouší všechno, na co obvykle ženy ani nepomyslí - putuje po Indii, leze po horách - skáče padákem, nebo vyrazí na jachtařské závody. Je vášnivá cestovatelka, která se netají tím, že by byla kvůli poznávání exotických koutů světa ochotná rozprodat i majetek.

Co "padlo" vaší vášni v cestování o letošních prázdninách?

Vždycky něco padne. Letos jsem třeba řešila, jestli si mám nechat opravit spadlou omítku u baráku a pak jsem zjistila, že bych za tu cenu skoro pořídila cestu na Sardínii. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem s mladší dcerou jezdila po Sardínii. A takhle je to prakticky pokaždé. Moje volba není možná hodnota tak trvalá, ale pokaždé mi udělá větší radost.

Jak vás znám, jeden den jste se pro cestu rozhodla a druhý den odjela.

Skoro to tak bylo. Plánování je fakt problém. Jakmile si cokoli naplánuju, něco se přihodí a sejde z toho. Mám doma pořád v uvozovkách docela malé děti, pak docela malou babičku, protože se zase vrací zpátky do dětských let a docela velkýho Svobodu, kterého akorát bolí záda a už dva roky řeší, jestli si nechá tu plotýnku vydloubnout, nebo ne. Takže když se mi sejdou nějaké peníze, je čas a všichni jsou chvíli zdraví, nezbývá než okamžitě odjet a na nic nečekat.

Nevadí vám, že máte už třetí léto zabité díky natáčení Kameňáku?

Naopak. Tři měsíce divadelních prázdnin jsou pro nás "volnonohaře" plonkové, takže je senzační, když se najde práce i v létě a navíc v tak příjemné společnosti, jakou se režisér Zdeněk Troška obklopuje. A tu premiéru v lednu vždycky nějak ustojím. Žádný skandál netrvá déle než čtrnáct dní.

Vy nemáte premiéry ráda?

Zvané publikum je vždycky kritičtější a chladnější, než lidi, co si koupí lístky. A pak mě na mojí profesi baví hraní, ale už ne společenský život, který k tomu nějakým způsobem patří. Přiznávám se, že ho zanedbávám, jak můžu. Rauty a večírky nejsou můj svět.

Není vám nepříjemné, že kritici Kameňák rozcupovali na kousky, když v něm hrajete jednu z hlavních rolí?

Tohle už neřeším. Je to moje obživa a jinak se živit neumím. Připadá mi v našich podmínkách legrační, jak se někdo hrozně rozhorluje nad tím, že se natočí lidová komedie. Ale že se točí vážná, hluboká témata povrchně, že se polopravda vydává za pravdu a tohle celé se tváří jako umění, je podle mne daleko horší než celý Kameňák, který má jediný cíl, pobavit. Anekdoty jsou prostě česká specialita. Při třetím pivu je vypráví v hospodě každý Čech.

To vypadá, že ty vaše cesty jsou tak trochu útěky.

To tak nevypadá, tak to prostě je. Určité české vlastnosti těžko vydýchávám. Nedostatek tolerance a třeba zbožňování jedněch a odsuzování druhých mezi ně patří. To jsou věci, před kterýma odsud utíkám, protože všude dobře, tak co tady?
Ale dobře vím, že je tady spousta úžasných lidí. Poslední dobu trávím po nemocnicích, kde jsem třeba viděla sestřičky, které nemají se starými lidmi lehkou práci a dovedou se k nim chovat bezvadně a slušně. Nebo pro mě bylo obrovské štěstí a ukázka lidskosti, setkání s profesorem Pafkem, který si na mojí mámu udělal čas. Po celou dobu, kterou nám věnoval, nedal najevo, že by pospíchal a že by bylo něco důležitějšího na světě. Prostě tady byl jen pro mojí jednaosmdesátiletou mámu a hledal pro ni to nejlepší řešení. To je pro starého člověka víc, než všechny léky světa. Potkat lidi, kteří něco opravdu umí a zůstávají lidmi s velkým L, je pro mě naopak vždycky velkou radostí .

Máte štěstí na lidi?

Jsem šťastná, že mám pár přátel s kterými se znám spoustu let a nemusíme si denně volat a nic si dokazovat, ale když je potřeba, tak víme, že se máme. Teď právě jsem zažívala těžké chvíle a pomoc od nich přišla tak přirozeně, že jsem se nestačila divit.
Těším se i na začátek sezóny v divadle Kalich, kde s Pavlem Zedníčkem začínáme zkoušet novou komedii Bez předsudků a kde máme moc krásné zázemí.

Optimismus máte po tatínkovi?

To mám. Někdy se bojím, abych tím optimismem neutloukla všechny okolo. Když já si myslím, že je to za jedny prachy. Že se dá jedna situace vidět jako úplný průšvih, stejně jako zkouška, při které se něčemu naučíte a která vás posílí. Cokoli se stane, je pro mě vždycky dobré, protože se to má stát. Beru všechno fatálně. Mám si odžít všechno zlé, co si zasloužím, i to dobré, co si zasloužím taky.

Je k vám osud milostivý a přináší vám víc toho dobrého?

Do teď to tak bylo. Všechna trápení byla vyvážená obrovskými radostmi. Asi proto, abych si těch radostí uměla vážit. Kdybych bolesti nezažívala, radostí si nevšimnu. Ale našla jsem úplně nový rozměr a tím je klid mysli a tichá radost. Naším hostem byl teď tři týdny indický duchovní mistr Šrí V.V.Brahmam a ten vyprávěl krásný příběh o žábě, která žije ve studni a má pocit, jak žije bohatý život, protože neví, že existuje řeka a moře. Déšť naplní studnu a vyplaví žábu do řeky, ta jásá, jak krásný přírodní živel je ta řeka, ale pořád ještě neví, že existuje moře. Když dopluje do moře, samou krásou ztichne. Mám pocit, že jsme ta žába, kterou sami držíme připoutanou na provázku za nohu a snažíme jí vrátit do té studny. A tahají nás tam věci, kterýma se obklopujeme a které nahrazují duchovní svět. Většina lidí je připoutána k majetku, dělají všechno proto, aby měli hezčí auta a domy než ostatní, byli úspěšnější a slavnější nebo měli větší moc. Ale to nám žádnou trvalou radost nepřináší, protože nás při tom provází neklid a touhy a jak se touha naplní přichází další a nemá to konce. Ale co děláme pro klid, a tichou radost a trvalé štěstí? Po naší smrti domy dostane někdo jiný,auto shnije, oblečení se obnosí, vyjde z módy, sláva pomine a moc? Kde jsou dnes minulí mocní?

K téhle pravdě jste došla časem?

Vždyť už byl taky nejvyšší čas. Bude mi v únoru padesát. To už začínám bejt kmet-ka, ne?

Řešíte věk?

Neřeším. Já si odpočinu. Víte, jak bylo to mládí náročný? Pracuju sice pořád, ale důvody jsou jiné. Chci být mezi lidma a dělat s nima určitou práci, která mě baví. Jsem šťastná za každý den, že je hezky, nebo, že jsou zrovna všichni zdraví. Neřeším, co bude dál. Další den už totiž být nemusí. Plány jsou fajn, i já mám notes na podzim zaplněný pracovními povinnostmi, ale říkám si: to je sice hezký, ale jak to všechno bude?
Když mi bylo jednadvacet, umřel mi osmdesátiletý táta a za dva roky po něm dvacetiletý brácha. Tohle beru jako realitu. Vím, že to má začátek a konec a že každý den je dárek, kterým se můžeme potěšit. Neříkám, že to není boj, že to je lehké, ale mám pocit, že stojí za to vybojovat v sobě radost z každého dne, každého setkání.

Hrávala jste s bigbítem, už jste pověsila elektrickou kytaru na hřebík?

Občas si ráda zahraju, třeba když sedíme u ohně, ale za dvacet minut mě přepadne šílená bolest. Změkly mi bříška. Naštěstí jen na prstech. Stejně ale nemám sílu bednu Marshall a tu senzační kytaru prodat. Bigbít je minulostí, ale máme nový projekt, ve kterém zpívám šansony.

Od bigbítu k šansonům je docela daleko. Proč ten skok?

Ze mě už žádný Jimmy Hendrix nebude a mně se chce vypovídat o věcech, které žiju. A když o intimnějších věcech nemám možnost hrát, protože nejsem obsazovaná do postav žen, které řeší nějaké vztahy vážně, můžu o nich alespoň zpívat. Je to takový protiklad k těm komediím. Tím si ale nestěžuju. Já miluju hrát srandu. Miluju, když se lidi smějou. Smích je taková mše. Když se lidi od srdce chechtají, je to úžasný. Strašně mě to dobíjí, a baví mě, když se smějou mně. Dokonce i v normálním životě.

Všichni obdivují váš vztah s Milanem Svobodou. Prozraďte, co je nejdůležitější pro takové dlouholeté udržení manželství?

Láska. To je jednoznačné. Nedávno k nám přijel jeden Kanaďan, který je tady zamilovaný půl roku do jedné slečny a ptal se nás, jak to udělat, když mu na ní vadí tolik věcí a jí zase na něm. A můj muž, který o těchhle věcech jinak vůbec nemluví, mu odpověděl: Ale to ti přece musí být od začátku jasný, že to musí být ta pravá. O tom není pochyb. Pak ti nemůže vadit nic! Já k tomu přidám ještě něco, - tolerance a smysl pro humor. To je něco, bez čeho se ani jeden neobejdeme.